Petr Bátor Blog - Můj život v Praze

Byla sobota a po snídani jsem se dověděl, že dnes k nám do komunity přijedou rodiny koordinátorů jednotlivých komunit. Přichystali jsme tedy sál, kde se uskutečnil program pro koordinátory a také pohoštění a trochu zábavy pro jejich rodiny, hlavně pak pro děti. Po té, co jsme se „prořekl“ že jsem vypomáhal u Salesiánů v oratoři s romskými dětmi, bylo naprosto jasné, kdo se bude starat o děti těchto koordinátorů. Říkal jsem si, že to snad nebude takový problém, nějakou zkušenost (nejen s Romskými dětmi) přece už mám, a říkal jsem si, že když jsme to zvládl i 10 dní v kuse, starat se o tyto malé špunty, proč bych nezvládl jedno odpoledne. Přikývl jsem tedy na návrh Ireny (představená komunity) že se o děti postarám. To jsem ale netušil, jaký jsem si na sebe upletl bič. Do této chvíle jsem si myslel, že nic horšího než naše cigánčata v Ostravské oratoři není. To jsem ale ještě neznal Italské bambiny… To že děti těžko utaháte, to je už notoricky známé a proto jsem se snažil co nejméně vydávat energie ale naopak děti co nejvíce zaměstnat a vyčerpat. Proto jsem vymýšlel hry, kdy děti museli hodně běhat, či dělat fyzicky náročnou práci a já je mohl jenom sledovat nebo když už se tedy zapojit do hry, tak spíše pasivnější formou. Z počátku to bylo dost náročné, než si děti zvykly, že neumím moc dobře Italsky a že jim pravidla hry budu vysvětlovat spíše gesty než ústním projevem, ale docela rychle si na to zvykli a měli s toho docela srandu, pro některé menší děti totiž bylo docela těžko pochopitelné, že jsem už tak „velký kluk“ a neumím mluvit… Vše probíhalo docela dobře, až na to že jsem byl dost utahaný, měl jsem jich na starosti asi 14 ve věku 4 - 11let. Jenže po nějaké době mi už jaksi došly nápady na (pro mě) pasivní hry a paradoxně s ubývajícími silami jsem se musel častěji a častěji aktivně do her zapojovat. Je pravda, že mi pak přišla pomoct Judita, ale i tak jsem byl totálně mrtvý. Toužebně jsem očekával, kdy už konečně skončí program pro dospělé, kteří si přijdou pro své ratolesti. A ta doba konečně nastala. I když mám opravdu moc rád děti a práce s nimi mě velmi baví, nedokážete si představit, jak jsem byl rád, že už je budu mít z krku. Dokážete si asi všichni představit temperamentní Italy, a když to ještě znásobíte energií a divokostí, kterou disponují děti, dokážete si asi představit, jak útrpné to bylo. Nic méně já věděl, že už to skončí a budu mít zbytek odpoledne, abych se zotavil s této „Italské zkušenosti“. Jenže náhle pro mě přišla šokující zpráva. Asi 2 rodiny totiž zůstali u nás do neděle, jelikož v neděli měl být také nějaký program v naší komunitě a jelikož byli z daleka, přespali u nás. Zůstali tady tudíž i 3 děti zmiňovaných rodin. Je pravda, že už jsem je neměl na starosti jenom já, jenže Samuelle si mě (Bohužel) oblíbil, takže po zbytek dne se odemne tento chlapec - nejhyperaktivnější dítě z celé mé skupiny až do večera nehnul. Nedokážete si , jak usilovně jsem se modlil, aby už byla noc a šli jsme spát. Od této zkušenosti se již v komunitě raději nezmiňuji o svých zkušenostech či dovednostech, jelikož mám strach, co si pro mě komunita či osud přichystá.