U doktora
Již delší dobu mi nebylo dobře, bolela mě hlava a v krku a také uši. Proto mi Irena řekla, že semnou Franca zajede k doktorovi. Ze začátku jsem byl proti – bylo mi sice zle ale častokrát mi bylo takhle nebo i hůř a vzal jsem si paralen a šel do školy, nebo do práce a navíc jsem jim nechtěl přidělávat starosti. Irena ale řekla, že mám být poslušný, že větší starosti jim budu dělat, když se můj zdravotní stav zhorší a budou mě muset odvést do nemocnice. Nezbývalo mi nic jiného, než sklopit uši a uznat, že jsme marod. Vzal jsem si tedy doklady a nasedl s Francou do auta. Po cestě se mě vyptávala, jak mi je a co mě bolí atd. Bylo to docela groteskní, jelikož běžná hovorová Italština mi už trochu šla, ale abych řekl, že mě bolí v krku, nebo mám teplotu, to pro mě byl docela problém, jelikož s těmihle výrazy jsem se v komunitě nesetkal. Stylem „Ruce-nohy“ a minimální slovní zásobou jsem jí tedy vysvětlil, jak mi je a co mě bolí. Byla to pěkná cesta a hlavně se mi líbilo Recanati. V tomto městečku jsem byl totiž úplně poprvé, i když je hned za kopcem. Když jsme dojeli k ordinaci a posadili jsme se do čekárny, bylo mi již jasné, proč o mě v komunitě měli takový strach a dělali z komára velblouda. Neříkám, že všichni Italové utíkají s „kašílkem“ k doktorovi, ale minimálně v ordinaci tamější doktorky to tak vypadalo. Mnozí máte v tomto podobnou zkušenost jako já. Sednete si do čekárny, jste ticho jako myška, protože vám prostě není dobře a čekáte, až konečně přijdete na řadu a doktor vám pomůže. Takto jsem se však v čekárně choval jenom já. Ostatní lidé v čekárně nejen že vypadli úplně zdravě, ale navíc se bavili a to ne, zrovna potichu, prostě hulákali jeden přes druhého a to nejen s člověkem, který seděl vedle nich, ale klidně přes celou čekárnu, prostě otevřená diskuze. Hned jsem si řekl, že kdyby jim bylo aspoň z poloviny blbě tak jak mě, byli by ticho. Proto jsem se modlil daleko usilovněji než kdykoli před tím, abych už konečně přišel na řadu a unikl z toho kraválu. Po bezmála hodince stráveného v tom šíleném prostředí jsem konečně vešel do ordinace tamější doktorky. Byla to poměrně stará paní, která již od dveří na mě spustila, jak se jmenuji a co mě trápí. Franca se tedy ujala slova a všechno jí precizně vysvětlila. Předpokládal jsem tedy, že doktorka bude komunikovat jen s ní, ale bylo to přesně naopak. Doktorka se vyptávala stále jenom mě a skoro Francu nepustila ke slovu. Udělal mi docela důkladnou prohlídku a po té mi napsala antibiotika a ještě nějaké tabletky a kapky. Po předložení receptu v lékárně jsem si připadal jak totální hypochondr, protože lékárník lítal od regálu k regálu a přinášel snad dvakrát více medicíny, než jsem měl na receptu. Po zkasírování jsem se definitivně rozhodl, že v Itálii mě k doktorovi už nikdo nedostane ani párem volů, jelikož než se dostanete na řadu, je vám min. 3x hůř, než když jste k doktoru přišli a kvůli jedné blbé chřipce vyhodit skoro tisícovku, to si raději vezmu osvědčený Paralen ze slivovicí a mám klid.