Petr Bátor Blog - Můj život v Praze

Jedna s výhod interních členů komunity je ta, že když nějaký z externích členů slaví kulatiny, pozve celou komunitu na tuto oslavu, což se stalo zrovna teď, kdy měl Denis 40 let. Je sice Pravda, že tady v té části Itálie kde já jsme, se žije na trochu vyšší úrovni, než u nás v Čechách, ale jelikož má Denis poměrně velkou stavební firmu, tak si žije ještě líp, takže i tato oslava byla poněkud „větší“ bylo na ni přes 60 lidí. Pozval si dokonce profesionálního DJ, a jídla tam bylo tak pro 100 lidí min. takže slibné vyhlídky, navíc díky tomu, že kromě nás 10 z komunity, byl zbytek jeho kamarádů, bylo tam i dost děvčat (také v trochu jiném oblečení než naše sestry, takže byla i pěkná pastva pro oči) I když, Italky podle mě nejsou moc pěkné holky a vsaďte se, že když potkáte nějakou pěknou štíhlou sympatickou holku, tak není původem z Itálie. Při jedné zajímavé příležitosti jsem se tam tedy seznámil s jednou takovou pěknou Peruánkou. Italové totiž milují Karaoke, bohužel i Ti, kteří zpívají totálně falešně, takže postupem času se tam všichni vystřídali u mikrofonu. Přišla řada i na mě, jenže když jsem prolistoval rejstřík písniček, zjistil jsem, že jedinou, kterou znám, je „Vivo per lei“ od A. Boceliho. Řekl jsem tedy, že jí nemohu zazpívat, jelikož je to písnička pro kluka a holku a ty hlasy se vzájemně v refrénu prokládají. Oni mi ovšem namítli, že to není žádný problém, že to semnou může zazpívat Alizia. Když najednou vystoupila z davu a já ji uviděl, řekl jsem si, že to s ní zazpívám, i kdybych měl přijít o hlas, nebo měli všichni utéci. Když porovnám mé tři „objevy“ zde v Itálii (Caria, Sisi a Alizii) Alizia nad nimi totálně kralovala. Po té, co začala hrát muzika, a já začal zpívat, nastalo v místnosti hrobové ticho, nikdo mě totiž neznal a nevěděl, že umím pěkně zpívat a Alizia zpívala ještě pěkněji než já. Ona samotná písnička je moc krásná, jemná a mi dva vedle sebe. No řeknu vám, bylo to scéna jak vystřižená s filmu. Když jsme dozpívali, sklidili jsme asi 3minutový aplaus. Dost mi bylo líto, že jsme chvíli na to už museli jet. Je pravda, že hned po té písničce jsem pozval Alizii na skleničku a trochu si popovídali, ale moc jsem si přál ještě si s ní zazpívat. Ale vzhledem k tomu, že je v komunitě pečená vařená, je více než pravděpodobné, že se spolu ještě potkáme a třeba si to vynahradíme. Každopádně teď mi všichni z těch lidí, co byli na oslavě neřeknou jinak, než Petr Boceli