ďáblovo hrdlo
Jednoho dne po večeři, jsem se trochu „Zamyslel“ jelikož jsem byl docela unavený po náročném dni. Když jsem se ale probral, zaslechl jsem, jak Irena říká „A všichni si vezměte pořádné boty.“ Proto jsem zbystřel a napnul uši, protože jsem věděl, že se asi něco bude dít. Irena pokračovala, že si máme vzít sebou batůžky a každý svačinu a tričko na převlečení atd. pak se otočila na Lukáše a řekla, „raději to Petrovi přelož, ať všechno ví a nejde v sandálech.“ Po té, co mi to Lukáš všechno přetlumočil, (ne, že bych Ireně nerozuměl, ale vzhledem k tomu, že jsem se ne chvíli „zamyslel“ opakování mi přišlo vhod.) Dozvěděl jsem se tedy, že zítra budeme mít celodenní výlet do nějakých hor. Srdéčko se mi rozbušilo, až jsem se lekl, že ani neusnu. Jestli totiž v přírodě něco upřednostňuji, tak to jsou určitě hory! Nachystal jsem si tedy pečlivě batůžek a utíkal spát, abych byl na zítřek čilý. Ráno jsme dokonce neměli ani společnou snídani (pouze individuální, ani osobní) a v 5:30 jsme všichni nasedli do auta a vyjeli. Jeli jsme autem asi 1,5 hodiny a já už se začínal pomalu nudit. Říkal jsem si, jestli to opravdu bude tak krásné, abychom museli jet takovou štreku. Nejednou jsem ale zbystřel, v dálce jsem zahlédl ohromné pohoří, svým stylem připomínající Alpy. Velké a členité zelené kopce a nad nimi tyčící se skály, mnohé na vrcholcích pokryté sněhem. Po tomto skvostném pohledu se mi rozbušilo srdce a řekl jsem si, že kdybychom měli jet do těchto hor další 4 hodiny, tak to má smysl, vypadaly totiž opravdu nádherně! Jeli jsme ještě asi hodinku, když jsme konečně dojeli do cíle na malém štěrkovém parkovišti jsme zanechali auto, vzali si batůžky a vyrazili na pěší turu. Až když jsme vyšli, zjistil jsme, že nepolezeme na žádný vrcholek, ale vzhledem k tomu, jak nádherná příroda všude kolem byla, vůbec mi to nevadilo. Ze všech možných útesů a kopečků totiž vytékaly buď menší pramínky, nebo i řeky, které měli ale opravdu průzračně čistou vodu, tak čistou vodu jsem opravdu ještě nikdy neviděl. Kolem rostly květiny rozmanitých barev, zpívali ptáčci, občas jsme zahlédli i nějakou tu srnku. Byla to opravdu nádhera, hlavně, když jsem v tričku procházel v nějaké skalní trhlině, kde byly běžně i 3 metrové vrstvy sněhu, připadal jsem si, jak kdyby se za 3minuty změnilo roční období, protože jen pár kroků za zmiňovanými skalními trhlinami, ve kterých jsem si připadal, jak kdybych se ocitl uprostřed prosince, bylo najednou zase slunce a teplota přes 35°C. Něco podobného jsem zažil v Rakouských Alpách, ale tam nebyla tak pestrá a krásná příroda, jako zde. Asi po 3 hodinách pěší túry jsme se zastavili na louce před jedním velkým vrcholem, že se naobědváme. Nahlas jsem snil o tom, že bychom vylezli na onen vrchol a viděli tu nádheru z ptačí perspektivy, Ale Irena mě ujistila, že to není jen tak, že kdybychom chtěli nahoru, potřebovali bychom ještě dalších 5 hodin. (což jsem byl dost překvapený, protože jsme si myslel, že za Hodinku bychom byli nahoře, Ale když jsem se pořádně zadíval, musel jsme uznat, že by to opravdu bylo náročnější. Navíc Irena už vylezla opravdu hodně hor a na její zkušenosti opravdu nemám, takže jsem jí věřil a z chutí jsem se pustil do oběda. Když jsme se pořádně napráskali, polehali jsme si do trávy a na hodinku si zdřímli. Když jsem ležel se stéblem trávy v puse a koukal jsem na tu nádheru, bylo mi docela líto, že v té romantice vedle sebe nemám ještě „nějakou“ slečnu… Atmosféra kolem totiž byla jak vystřižená z nějakého filmu. Po odpočinku jsme si zahráli pár her. Bylo legrační sledovat takovou Carmelu, která je již trochu starší sestra a po většinu času se v komunitě se chová spíše „vážně“ jak tam s námi blbne, jako nějaká puberťačka! Asi po hodince strávené těmito „dětskými“ aktivitami jsme sbalili věci a pomalu se ubírali na cestě k autu. Šli jsme sice nazpátek úplně tou samou cestou, kterou jsme šli tam, ale vůbec mi to nevadilo, ptž ta krajina byla opravdu úchvatná. A aby jste mi věřili, mám tady pro vás i pár fotek jako ochutnávku:
