Petr Bátor Blog - Můj život v Praze

Zaznělo ráno při snídani a všichni se rozjásali, jediný já jsem zůstal vlažný, jelikož jsem Ireně nerozuměl (Irena je představená místní komunity). Po té, co její zprávu přeložili se mi ovšem také rozzářili kukadla a těšil jsem se, co pěkného uvidím. Po snídani jsme se sportovně oblékli, vzali jsme si batůžky s pitím a svačinkou, nasedli do aut a vyrazili. Jeli jsme asi půl hodinky, do nějakého malého městečka vzdáleného asi půl hodiny od Recanati. Když jsme dorazili na místo, trochu jsem se podivil, proč jsme jeli půl hodiny auty na nějaký zalesněný kopeček, vždyť kolem Recanati jsou taky zalesněné kopečky. Po chvilce jsem účel naší cesty pochopil. Dojeli jsme totiž na pohoří, tyčící se nad mořem. Lidičky takovou krásu jste ještě neviděli! Šli jsme po malých klikatých cestičkách, kterým z obou stran dělaly stromy, ale každou chvíli jsme se objevili jakoby na skalnatém balkónu (balkon proto, jelikož na kraji útesu bylo vždy zábradlí, aby zvídaví turisti nespadli dolů). A Z těchto balkonů se vám vyskytl opravdu nádherný pohled. Nejen na nádherně modré moře končící v nedohlednu, na ohrnou zámořské lodě tyčící se na horizontu, ale hlavně na útesy pod vámi. Některé byli pouze skalnaté, jiné však zarostlé zelení a kytkami všech možných druhů a barev. Bylo to opravdu moc krásné místo. Jen mě trochu mrzí, že jsem si nemohl zajít přímo k moři, abych se opět přesvědčil, že voda v něm je opravdu slaná. předpokládám však, že za tu dobu, co tady ještě budu tento rest určitě napravíme.