Petr Bátor Blog - Můj život v Praze

Jednou u snídaně se celá komunita bavila, věděl jsem, že o mně, a že mě chtějí někam zavést. To jedno jediné slovíčko kam, jsem ale opravdu nerozuměl. Všichni se na mě koukali a s úsměvem pokyvovali hlavou a já si připadal jak na výstavě králíků. Za nedlouhou mi ale vše Judita přeložila a já se přestal cítit jako králík, ale nyní spíše jako ovečka. Bavili se totiž o tom, že by mě zavezli ke kadeřnici. Né že bych byl zarostlý jako Tarzan, ale tady v komunitě je zvykem nosit krátké vlasy. (i sestry) Upřímně řečeno jsem to taky přivítal, když na vás celý den paří slunko, jste rádi, když vás těch vlasů na hlavě zahřívá míň. Jediná moje starost baly, jak to bude drahé, nějaké peníze sice sebou mám, ale rozhodně jsem je nehodlal utratit za kadeřníka. V tom mě ale uklidnili. Řekli mi, že mají nějakou paní, které je stříhá zadarmo, protože je externí členkou komunity a stříhání je pro ni takovým malým darem komunitě. Hned jsem si pomyslel, že to bude nějaká postarší paní, která má doma někde ve sklepě jednu malou tmavou místnůstku, kde je všechny stříhá, jak ovce. Trochu jsem zapochyboval, jak to dopadne, ale na druhou stranu jsem si řekl, že stejně nikde moc nechodím, tak žádnou parádu dělat nemusím, a než se vrátím do ČR, tak mi to zas zaroste. Po snídani mě tedy Judita nabrala do auta a jeli jsme se stříhat. Když Judita zastavila, a že mám vystupovat, myslel jsem si, že jdeme po cestě ještě něco koupit, zastavili jsme totiž před větším nákupním centrem. Vyšli jsme do prvního patra a mě už zdejší zastávka začínala být jasnější a jasnější. Z mnou předpokládaného sklepního kadeřnictví se totiž vyklubalo poměrně velké moderní a krásné kosmetické studio, kde se na nás již usmívala poměrně mladá dáma. Pozdravili jsme se a Juditka zasedla do křesla, že půjde jako první na řadu. Já jsem si sedl na pohovku a prohlížel si tento krásný salón. Nikdy jsem totiž v ničem podobném nebyl. Po chvíli se otevřely dveře a vešla krásná mladá blondýna s dlouhými kadeřavými vlasy, modrýma očima a velmi pěknou postavou.  (trochu mi někoho připomínala…)  Řekl jsem si, že to bude další zákaznice a krom té postavy jsem jí nevěnoval více pozornosti. Po té co si odložila bundu i blůzičku na mše však zavolala, že se mám jít posadit na tamtu židli, že mi umyje vlasy. Až Teď mi došlo, že na zákaznici se chovala v tomto prostředí až příliš domácky. Byla to druhá kadeřnice. Když jsem vstával, skoro se mi podlomily nohy. Teď jsem byl moc rád, že šla Judita jako první na řadu.. Po té, co mi umyla vlasy, mě posadila taktéž do křesla naproti velkému zrcadlu a zeptala se mě, jak bych si to přál. Já jsem se na ni jen do zrcadla usmál a otočil se na Juditu, jestli by jí to mohla přeložit. Když se obě dostatečně poradili, jak mi to bude nejvíce slušet, pustila se do stříhání. Prve jsem si říkal, že se budu raději koukat do země, ale moc to nešlo. Měla na sobě takové ty úplé třičtvrťáky (černé) a bílou halenku, kterou měla rozepnutou až někde do poloviny ňader. Proto jsem si říkal, že než na ni nebudu jen zírat, a pokusím se navázat aspoň malý rozhovor, ať to nevypadá tak blbě. Omluvil jsem se jí tedy, že jsem jí na začátku nevysvětlil, jak chci ostříhat, jelikož neumím Italsky, že se učím až teď těch 14 dní, co jsme tady v Komunitě Giovanni Battista. Ona se na mě koukla a usmála se, že to chápe, že taky není z Itálie (což jsem si od začátku myslel, protože takhle Italka rozhodně nevypadá), že je z Makedonie (řekla mi i své jméno, ale to už si Bohužel přesně nepamatuji, znělo to něco jako Karhia) a ví, jak je to ze začátku těžké, učit se cizí jazyk. Usmívala se na mě docela často, řekl bych, že to nebylo ani tak kvůli tomu, že by to měla v popisu práce, být milá a usměvavá na zákazníky, řekl bych, že to nebylo ani kvůli tomu, že bych jí byl nějak extra sympatický. Hlavní důvod, proč se smála vlastně i Judita a ta druhá kadeřnice bylo moje vyjadřování. Co byste také chtěli, po 14 dnech. Prostě jsem skládal věty tak, nejen že někdy nedávali žádný smysl, ale hlavně že někdy měli význam úplně jiný. Mě to ale nevadilo, moje kadeřnice se totiž na mě skoro při každém překlepu mile usmála a já si aspoň mohl prohlédnout její krásný úsměv, či průzračné modré oči. Docela jsem čubrněl, s jakou pečlivostí a přesností mě stříhala, tím více jsem se ujišťoval, že to nemůže být Italka. (nic proti Italům, ale všichni víme, jak to Italové mají z prací..) když mě dostříhala a nagelovala a vyfoukala a já nevím co ještě, bylo mi trochu líto, že už jí asi neuvidím. Když na mě ale Judita koukla, příjemně mě překvapila se slovy, „já myslela, že Ti to vezme více, tak to než odjedeš, asi se tady znova vypravíme“ Mě se rozzářili oči a řekl jsem, že klidně, že budu jen rád. Teď se ale jen modlím, ať příště jdu zase druhý na řadu a Karhia tam opět je.