Petr Bátor Blog - Můj život v Praze

I stalo se jeden den, že podstatná část komunity jela do asi 3 hodiny cesty vzdáleného města dělat nějaký kurz, což se tady čas od času stává, takže mě to nijak neznepokojovalo. Tedy až doté chvíle, kdy jsem zjistil, že tady nebude žádný „Slovan“ předpokládal jsem totiž, že s námi zůstane Danuta, která je sice původem polka, takže češtinu z jejich úst opravdu nezaslechnete, ale kdo jste již někdy byl delší dobu v cizině a neznal jste tamější jazyk, dáte mi možná za pravdu, že v této situaci rozumíte opravdu všem slovanským jazykům a polština není výjimkou. Ale co už, zbyl jsem tady já, jedna Italka, jedna Indka a v neposlední řadě jeden Mexičan. Docela pestrá paleta nemyslíte? Jak jistě víte, v Mexiku se hovoří Španělsky, takže pro Alejandra dorozumívání nebylo žádným problémem, Inu španělština s Italštinou jsou podobné skoro jako Čeština se Slovenštinou, ale co bylo krušnější do tohoto dialektu zapasovat ještě mou Češtinu a Sisinu Indičtinu. Neztrácel jsem ale naději a podle hesla „rozumní lidi se vždycky nějak domluví“ počal jsem rozhovor, když jsme se ráno sešli na modlitbě Bylo to docela legrační, ale kupodivu jsme se dokázali domluvit. Každý řekl to, co Italsky uměl a zbytek dokončil buď Angličtinou, nebo svou rodnou řečí. Takže se klidně stalo, že v jedné větě jste mohli zaslechnout 3 jazyky. Když si k tomu domyslíte mimiku a pak hlavně gestikulaci jednotlivých řečníků, asi vám dojde, že spíš než v klášteře to u nás muselo vypadat jako v cirkuse. A kdyby jste si mysleli, že s tímto jazykovým hendikepem se zmůžeme jen na domluvení denního programu mýlili by jste se. Nejen že jsme byli schopni vést plnohodnotný dialekt u oběda, u večeře jsme dokonce probírali komplikované témata jako církev a sex, atd.

Prostě když se chce, všechno jde!