Petr Bátor Blog - Můj život v Praze

Jednoho dne jsem se rozhodl, že omezím přísun potravin. Mělo to své opodstatnění, vlastně obě varianty. Ta první, kvůli které jsem hodně jedl, byla ta, že zde v komunitě se jí jenom 3x denně, na což jsem prostě nebyl zvyklý. Já se najedl, kdy jsem měl hlad, takže to bývalo i 6x denně. Ano sice jen trošku, ale přece jen jedl. Jenže když se v komunitě jí jenom 3x denně musel jsem se pokaždé pořádně napráskat, abych vydržel do dalšího jídla. Což mělo za následek to, že pak jsem se skoro nemohl hnout a občas mi bylo i blbě. Proto tedy mé rozhodnutí omezit přísun stravy. Co se ale nestalo. Při snídani jsem tedy nejedl tolik jako obvykle, řekl jsem si, že třeba budu mít hlad, ale zase se budu cítit lépe. S dobrým pocitem u srdéčka jsem přežil i kručení v břiše a očekával jsem, kdy už konečně bude oběd. Ten konečně nastal, já seděl na svém místě a čekal, co mi dobrého přinesou (tady v komunitě se totiž střídáme s obsluhou u stolu, bylo by dost nepraktické, kdyby se všichni zvedli a nabírali si jídlo v kuchyni a přemisťovali se do jídelny). A konečně, Carmela mi přinesla mojí porci. Když jsem se ale koukl do talíře úplně jsem se polekal. Koukal jsem na tu věc, co mi ležela uprostřed talíře ještě udiveněji, než ona na mě. Na Přes celý talíř jsem měl totiž bramborovou kaši a uprostřed seděla asi 10cm chobotnice s chapadly dlouhými až k okraji talíře. Myslel jsem si, že omdlím. Ani ne tak z toho pohledu na onu chobotnici, byla docela pěkná, spíše z toho, že jí budu muset sníst. Počkal jsem, dokud nepřinesou všem jejich porce, aby na mě nekoukali, když budu bojovat se svým obědem. Vzal jsem vidličku a nadzvedl jedno chapadlo. S jemným mlaskotem se odlepily přísavky od bramborové kaše a já uvažoval, jak slušně říct, že tento pokrm nechci. Pak jsem si ale řekl, že všechno se má jednou zkusit, že možná bude dobře chutnat a navíc, kdy se mi příště poštěstí jíst chobotnici. Pomalu s nejistotou, jestli se náhodou ještě nepohne, ukrojil jsem kousek chapadla, zavřel oči a vložil je do úst. Dle očekávání byli přísavky trochu slizké, ale chuť nebyla až tak příšerná (ale také ne nějak úžasná). Řekl jsem si, že to tedy nějak přetrpím a najím se pořádně z druhého chodu. Odkrojil jsem tedy, další a další chapadla, při čemž jsem si počínal podobně. Muselo to vypadat jako v české komedii slunce seno… Kde taky delegaci z českého kravína naservírovali podobné mořské potvory, jistě si tu scénu vybavíte. Zbytek komunity mě nenápadně (někteří i nápadně) sledovali a měli ze mě opravdu legraci. Dokončil jsem tedy zápas chobotnice versus já a doufal, že druhý chod už bude konečně něco normálního, z čeho by se dalo najíst, aniž by se vám zvedal žaludek. Když se ke mně Juditka blížila s druhým chodem mírně jsem se pousmál, z talíře totiž vykukoval salát a mě hned napadlo, že to asi „pasta šuta“ (označení pro Italské těstoviny s různými druhy zeleninových omáček) nebude… Když mi talíř přistál na stole, jen jsem sklesle sklonil hlavu, jelikož krom toho salátu, se mi naskytl pohled na další mořskou potvoru. Dodnes pořádně nevím, co to bylo, (Meriska vám to když tak řekne, měli jsme to v Essenu na večeři) ale myslím, že to byly krevety. Vzal jsem vidličku zaťukal na krunýř oné mořské potvory a ozval se tupý dunivý zvuk. Chvíli jsem se na tento pokrm nevěřícně díval. Než jsem ale stačil započíst sloupávání krunýře, „smilovala“ se nademnou Franca a vysvětlila mi (Italsky) že ten krunýř musím nejdříve rozloupnout a pak se dostanu k masu, což já samozřejmě věděl již ze zmiňované večeře v Německém Essenu, jenže to zbytek komunity nevěděl a mysleli si, že na onu potvoru koukám tak sklesle, protože si představuji, jak budu žvýkat také krunýř. Když mi Franca vše obětavě vysvětlila a já rozloupl šupiny a krunýř oné ne příliš pěkné mořské potvory dostal jsem se již k chutnějšímu a však pro mě ne nějak dobrému masu. Snědl jsem tedy i tento chod, a když ke mně Juditka přišla s otázkou, jestli si dám další, se zjevně zděšeným výrazem a hlasem jsem skoro až vykřikl, „No, grazie“. Naštěstí dezert již nebyl mořského původu, ale poměrně chutný moučník, takže jsem si dal rovnou dva kousky, abych se aspoň trochu najedl něčeho chutného (a pro mě poživatelného) pokrmu. Po této zkušenosti jsem se rozhodl, ukončit veškeré diety a při každém jídle se cpu jako obvykle, abych byl schopný přeskočit jeden pokrm, kdyby to zase byla nějaká „nepoživatelná dobrůtka“.