Jednoho dne po večeři, jsem se trochu „Zamyslel“ jelikož jsem byl docela unavený po náročném dni. Když jsem se ale probral, zaslechl jsem, jak Irena říká „A všichni si vezměte pořádné boty.“ Proto jsem zbystřel a napnul uši, protože jsem věděl, že se asi něco bude dít. Irena pokračovala, že si máme vzít sebou batůžky a každý svačinu a tričko na převlečení atd. pak se otočila na Lukáše a řekla, „raději to Petrovi přelož, ať všechno ví a nejde v sandálech.“ Po té, co mi to Lukáš všechno přetlumočil, (ne, že bych Ireně nerozuměl, ale vzhledem k tomu, že jsem se ne chvíli „zamyslel“ opakování mi přišlo vhod.) Dozvěděl jsem se tedy, že zítra budeme mít celodenní výlet do nějakých hor. Srdéčko se mi rozbušilo, až jsem se lekl, že ani neusnu. Jestli totiž v přírodě něco upřednostňuji, tak to jsou určitě hory! Nachystal jsem si tedy pečlivě batůžek a utíkal spát, abych byl na zítřek čilý. Ráno jsme dokonce neměli ani společnou snídani (pouze individuální, ani osobní) a v 5:30 jsme všichni nasedli do auta a vyjeli. Jeli jsme autem asi 1,5 hodiny a já už se začínal pomalu nudit. Říkal jsem si, jestli to opravdu bude tak krásné, abychom museli jet takovou štreku. Nejednou jsem ale zbystřel, v dálce jsem zahlédl ohromné pohoří, svým stylem připomínající Alpy. Velké a členité zelené kopce a nad nimi tyčící se skály, mnohé na vrcholcích pokryté sněhem. Po tomto skvostném pohledu se mi rozbušilo srdce a řekl jsem si, že kdybychom měli jet do těchto hor další 4 hodiny, tak to má smysl, vypadaly totiž opravdu nádherně! Jeli jsme ještě asi hodinku, když jsme konečně dojeli do cíle na malém štěrkovém parkovišti jsme zanechali auto, vzali si batůžky a vyrazili na pěší turu. Až když jsme vyšli, zjistil jsme, že nepolezeme na žádný vrcholek, ale vzhledem k tomu, jak nádherná příroda všude kolem byla, vůbec mi to nevadilo. Ze všech možných útesů a kopečků totiž vytékaly buď menší pramínky, nebo i řeky, které měli ale opravdu průzračně čistou vodu, tak čistou vodu jsem opravdu ještě nikdy neviděl. Kolem rostly květiny rozmanitých barev, zpívali ptáčci, občas jsme zahlédli i nějakou tu srnku. Byla to opravdu nádhera, hlavně, když jsem v tričku procházel v nějaké skalní trhlině, kde byly běžně i 3 metrové vrstvy sněhu, připadal jsem si, jak kdyby se za 3minuty změnilo roční období, protože jen pár kroků za zmiňovanými skalními trhlinami, ve kterých jsem si připadal, jak kdybych se ocitl uprostřed prosince, bylo najednou zase slunce a teplota přes 35°C. Něco podobného jsem zažil v Rakouských Alpách, ale tam nebyla tak pestrá a krásná příroda, jako zde. Asi po 3 hodinách pěší túry jsme se zastavili na louce před jedním velkým vrcholem, že se naobědváme. Nahlas jsem snil o tom, že bychom vylezli na onen vrchol a viděli tu nádheru z ptačí perspektivy, Ale Irena mě ujistila, že to není jen tak, že kdybychom chtěli nahoru, potřebovali bychom ještě dalších 5 hodin. (což jsem byl dost překvapený, protože jsme si myslel, že za Hodinku bychom byli nahoře, Ale když jsem se pořádně zadíval, musel jsme uznat, že by to opravdu bylo náročnější. Navíc Irena už vylezla opravdu hodně hor a na její zkušenosti opravdu nemám, takže jsem jí věřil a z chutí jsem se pustil do oběda. Když jsme se pořádně napráskali, polehali jsme si do trávy a na hodinku si zdřímli. Když jsem ležel se stéblem trávy v puse a koukal jsem na tu nádheru, bylo mi docela líto, že v té romantice vedle sebe nemám ještě „nějakou“ slečnu… Atmosféra kolem totiž byla jak vystřižená z nějakého filmu. Po odpočinku jsme si zahráli pár her. Bylo legrační sledovat takovou Carmelu, která je již trochu starší sestra a po většinu času se v komunitě se chová spíše „vážně“ jak tam s námi blbne, jako nějaká puberťačka! Asi po hodince strávené těmito „dětskými“ aktivitami jsme sbalili věci a pomalu se ubírali na cestě k autu. Šli jsme sice nazpátek úplně tou samou cestou, kterou jsme šli tam, ale vůbec mi to nevadilo, ptž ta krajina byla opravdu úchvatná. A aby jste mi věřili, mám tady pro vás i pár fotek jako ochutnávku:
Jedna s výhod interních členů komunity je ta, že když nějaký z externích členů slaví kulatiny, pozve celou komunitu na tuto oslavu, což se stalo zrovna teď, kdy měl Denis 40 let. Je sice Pravda, že tady v té části Itálie kde já jsme, se žije na trochu vyšší úrovni, než u nás v Čechách, ale jelikož má Denis poměrně velkou stavební firmu, tak si žije ještě líp, takže i tato oslava byla poněkud „větší“ bylo na ni přes 60 lidí. Pozval si dokonce profesionálního DJ, a jídla tam bylo tak pro 100 lidí min. takže slibné vyhlídky, navíc díky tomu, že kromě nás 10 z komunity, byl zbytek jeho kamarádů, bylo tam i dost děvčat (také v trochu jiném oblečení než naše sestry, takže byla i pěkná pastva pro oči) I když, Italky podle mě nejsou moc pěkné holky a vsaďte se, že když potkáte nějakou pěknou štíhlou sympatickou holku, tak není původem z Itálie. Při jedné zajímavé příležitosti jsem se tam tedy seznámil s jednou takovou pěknou Peruánkou. Italové totiž milují Karaoke, bohužel i Ti, kteří zpívají totálně falešně, takže postupem času se tam všichni vystřídali u mikrofonu. Přišla řada i na mě, jenže když jsem prolistoval rejstřík písniček, zjistil jsem, že jedinou, kterou znám, je „Vivo per lei“ od A. Boceliho. Řekl jsem tedy, že jí nemohu zazpívat, jelikož je to písnička pro kluka a holku a ty hlasy se vzájemně v refrénu prokládají. Oni mi ovšem namítli, že to není žádný problém, že to semnou může zazpívat Alizia. Když najednou vystoupila z davu a já ji uviděl, řekl jsem si, že to s ní zazpívám, i kdybych měl přijít o hlas, nebo měli všichni utéci. Když porovnám mé tři „objevy“ zde v Itálii (Caria, Sisi a Alizii) Alizia nad nimi totálně kralovala. Po té, co začala hrát muzika, a já začal zpívat, nastalo v místnosti hrobové ticho, nikdo mě totiž neznal a nevěděl, že umím pěkně zpívat a Alizia zpívala ještě pěkněji než já. Ona samotná písnička je moc krásná, jemná a mi dva vedle sebe. No řeknu vám, bylo to scéna jak vystřižená s filmu. Když jsme dozpívali, sklidili jsme asi 3minutový aplaus. Dost mi bylo líto, že jsme chvíli na to už museli jet. Je pravda, že hned po té písničce jsem pozval Alizii na skleničku a trochu si popovídali, ale moc jsem si přál ještě si s ní zazpívat. Ale vzhledem k tomu, že je v komunitě pečená vařená, je více než pravděpodobné, že se spolu ještě potkáme a třeba si to vynahradíme. Každopádně teď mi všichni z těch lidí, co byli na oslavě neřeknou jinak, než Petr Boceli 
Občas jsem si říkal, proč se v klášterech nosí dnes již tak nepraktické hábity. Tady v komunitě sice nemáme žádné hábity, jako třeba u Františkánů, atd. Přesto nemůžeme nosit, co chceme. To, že si na sebe sestry nemůžou vzít nějakou mini sukýnku, nebo abychom se mi bratři venku producírovali bez trička, to jsem docela chápal, ale nechápal jsem například, proč nemohou nosit sestry kalhoty. Ano, čtete dobře, sestry v této komunitě v kalhotách takřka nevidíte. Nechápal jsem proč, když při některých činnostech je sukně naprosto nepohodlná a nepraktická. Je pravda, že v některých případech si kalhoty vzít můžou, např. při práci, která tento oděv vyžaduje. Ale jak jsem již řekl, je to opravdu ojedinělé. Co se ale jednoho dne nestalo. Jedu si takhle po dvorku s kolečkami (káry, či tačky – nevím, jak tento pracovní nástroj v různých krajích nazýváte) a najednou jsem se zděsil. Na druhém straně dvoru (je opravdu velký a já neměl brýle) stál Alejandro. Vylekal jsem se proto, že se měl vrátit ze Španělska až večer a já mu během dneška chtěl vyrobit dáreček na přivítanou a ještě jsem ho neměl. Když jsem se ale blížil k němu, něco mi nehrálo. Výškou i barvou pleti by to Alejandro mohl být, ale stále mi jaksi neseděli ty tělesné proporce. Když jsem se ještě více přiblížil skoro mi kolečka vypadly z rukou. Ta osoba na druhé straně dvorku totiž nebyl Alejandro, ale Sisi. Již jsem vám o ní něco málo psal. Je to asi 24 letá dívka z Indie, která přišla do místní komunity, aby poznala zasvěcený život, kterým se z největší pravděpodobností sama vydá. To že je poměrně hezká jsem věděl už hned na začátku. Je štíhlé postavy, má hnědé oči a dlouhé černé vlasy (skoro až k zadku, které si každý den zaplétá do takového speciálního copu, který po své délce několikrát mění styl zaplétání a pozor - nepoužívá žádnou gumičku, vše zaplétá a zavazuje pouze pomocí svých vlasů). Tohle všechno jsem viděl již od prvního dne, co jsem ale opravdu neznal, byly její tělesné proporce, jelikož nosí každý den jejich typický Indický oděv, což jsou kalhoty, kterých jde vidět asi jen 10 centimetrů jelikož na nich má jakoby šaty, pásek a nahoře ještě takovou blůzičku. Těžko se mi to popisuje, pokud se mi jí podaří vyfotit, ukážu vám to na fotce. Každopádně v tomto „hábitu“ by se schovala i velryba. Jenže najednou naproti mně stála oblečená v kalhotách a tričku. Navíc vzhledem k tomu, že ona sama toto oblečení nevlastní a ostatní sestry jsou trošku jiných proporcí měla všechno oblečení min. o dvě čísla menší takže výsledný efekt byl ten, že to úplé oblečení přesně kopírovalo křivky jejího těla, které byly opravdu úchvatné. Byla totiž opravdu štíhlá, měla typickou postavu „přesýpacích hodin“, úplně ploché břicho, a malý pěkný zadeček. Skoro mi až slina ukápla a když kolem mě prošla a popřála mi krásné ráno, nebyl jsem ani schopný říci „Ciao“. Když zašla za roh, takže už jsem na ni opravdu neviděl, těžce jsem polkl slinu a v tuto chvíli mi naprosto došlo, proč v této komunitě, kde žijí bratři i sestry dohromady (samozřejmě každé ve svých klauzurách) nesmějí sestry nosit kalhoty. Trošku mi i bylo líto, že taková krásná holka chce vstoupit do komunity, ale na druhou stranu jsem si říkal, že je to dobře, jelikož Indie je opravdu hodně, hodně daleko a tak aspoň nemusím zatěžovat hlavu, co by bylo, kdyby bylo… a stejně ať chci nebo ne, mám v srdci ještě stále někoho jiného. Na druhou stranu si zas říkám, že by Kubík měl zajímavé prázdniny, týden v Německu, týden v Indii, že Segra?!
]]>
Byla sobota a po snídani jsem se dověděl, že dnes k nám do komunity přijedou rodiny koordinátorů jednotlivých komunit. Přichystali jsme tedy sál, kde se uskutečnil program pro koordinátory a také pohoštění a trochu zábavy pro jejich rodiny, hlavně pak pro děti. Po té, co jsme se „prořekl“ že jsem vypomáhal u Salesiánů v oratoři s romskými dětmi, bylo naprosto jasné, kdo se bude starat o děti těchto koordinátorů. Říkal jsem si, že to snad nebude takový problém, nějakou zkušenost (nejen s Romskými dětmi) přece už mám, a říkal jsem si, že když jsme to zvládl i 10 dní v kuse, starat se o tyto malé špunty, proč bych nezvládl jedno odpoledne. Přikývl jsem tedy na návrh Ireny (představená komunity) že se o děti postarám. To jsem ale netušil, jaký jsem si na sebe upletl bič. Do této chvíle jsem si myslel, že nic horšího než naše cigánčata v Ostravské oratoři není. To jsem ale ještě neznal Italské bambiny… To že děti těžko utaháte, to je už notoricky známé a proto jsem se snažil co nejméně vydávat energie ale naopak děti co nejvíce zaměstnat a vyčerpat. Proto jsem vymýšlel hry, kdy děti museli hodně běhat, či dělat fyzicky náročnou práci a já je mohl jenom sledovat nebo když už se tedy zapojit do hry, tak spíše pasivnější formou. Z počátku to bylo dost náročné, než si děti zvykly, že neumím moc dobře Italsky a že jim pravidla hry budu vysvětlovat spíše gesty než ústním projevem, ale docela rychle si na to zvykli a měli s toho docela srandu, pro některé menší děti totiž bylo docela těžko pochopitelné, že jsem už tak „velký kluk“ a neumím mluvit… Vše probíhalo docela dobře, až na to že jsem byl dost utahaný, měl jsem jich na starosti asi 14 ve věku 4 - 11let. Jenže po nějaké době mi už jaksi došly nápady na (pro mě) pasivní hry a paradoxně s ubývajícími silami jsem se musel častěji a častěji aktivně do her zapojovat. Je pravda, že mi pak přišla pomoct Judita, ale i tak jsem byl totálně mrtvý. Toužebně jsem očekával, kdy už konečně skončí program pro dospělé, kteří si přijdou pro své ratolesti. A ta doba konečně nastala. I když mám opravdu moc rád děti a práce s nimi mě velmi baví, nedokážete si představit, jak jsem byl rád, že už je budu mít z krku. Dokážete si asi všichni představit temperamentní Italy, a když to ještě znásobíte energií a divokostí, kterou disponují děti, dokážete si asi představit, jak útrpné to bylo. Nic méně já věděl, že už to skončí a budu mít zbytek odpoledne, abych se zotavil s této „Italské zkušenosti“. Jenže náhle pro mě přišla šokující zpráva. Asi 2 rodiny totiž zůstali u nás do neděle, jelikož v neděli měl být také nějaký program v naší komunitě a jelikož byli z daleka, přespali u nás. Zůstali tady tudíž i 3 děti zmiňovaných rodin. Je pravda, že už jsem je neměl na starosti jenom já, jenže Samuelle si mě (Bohužel) oblíbil, takže po zbytek dne se odemne tento chlapec - nejhyperaktivnější dítě z celé mé skupiny až do večera nehnul. Nedokážete si , jak usilovně jsem se modlil, aby už byla noc a šli jsme spát. Od této zkušenosti se již v komunitě raději nezmiňuji o svých zkušenostech či dovednostech, jelikož mám strach, co si pro mě komunita či osud přichystá.
]]>Jednoho dne jsem se rozhodl, že omezím přísun potravin. Mělo to své opodstatnění, vlastně obě varianty. Ta první, kvůli které jsem hodně jedl, byla ta, že zde v komunitě se jí jenom 3x denně, na což jsem prostě nebyl zvyklý. Já se najedl, kdy jsem měl hlad, takže to bývalo i 6x denně. Ano sice jen trošku, ale přece jen jedl. Jenže když se v komunitě jí jenom 3x denně musel jsem se pokaždé pořádně napráskat, abych vydržel do dalšího jídla. Což mělo za následek to, že pak jsem se skoro nemohl hnout a občas mi bylo i blbě. Proto tedy mé rozhodnutí omezit přísun stravy. Co se ale nestalo. Při snídani jsem tedy nejedl tolik jako obvykle, řekl jsem si, že třeba budu mít hlad, ale zase se budu cítit lépe. S dobrým pocitem u srdéčka jsem přežil i kručení v břiše a očekával jsem, kdy už konečně bude oběd. Ten konečně nastal, já seděl na svém místě a čekal, co mi dobrého přinesou (tady v komunitě se totiž střídáme s obsluhou u stolu, bylo by dost nepraktické, kdyby se všichni zvedli a nabírali si jídlo v kuchyni a přemisťovali se do jídelny). A konečně, Carmela mi přinesla mojí porci. Když jsem se ale koukl do talíře úplně jsem se polekal. Koukal jsem na tu věc, co mi ležela uprostřed talíře ještě udiveněji, než ona na mě. Na Přes celý talíř jsem měl totiž bramborovou kaši a uprostřed seděla asi 10cm chobotnice s chapadly dlouhými až k okraji talíře. Myslel jsem si, že omdlím. Ani ne tak z toho pohledu na onu chobotnici, byla docela pěkná, spíše z toho, že jí budu muset sníst. Počkal jsem, dokud nepřinesou všem jejich porce, aby na mě nekoukali, když budu bojovat se svým obědem. Vzal jsem vidličku a nadzvedl jedno chapadlo. S jemným mlaskotem se odlepily přísavky od bramborové kaše a já uvažoval, jak slušně říct, že tento pokrm nechci. Pak jsem si ale řekl, že všechno se má jednou zkusit, že možná bude dobře chutnat a navíc, kdy se mi příště poštěstí jíst chobotnici. Pomalu s nejistotou, jestli se náhodou ještě nepohne, ukrojil jsem kousek chapadla, zavřel oči a vložil je do úst. Dle očekávání byli přísavky trochu slizké, ale chuť nebyla až tak příšerná (ale také ne nějak úžasná). Řekl jsem si, že to tedy nějak přetrpím a najím se pořádně z druhého chodu. Odkrojil jsem tedy, další a další chapadla, při čemž jsem si počínal podobně. Muselo to vypadat jako v české komedii slunce seno… Kde taky delegaci z českého kravína naservírovali podobné mořské potvory, jistě si tu scénu vybavíte. Zbytek komunity mě nenápadně (někteří i nápadně) sledovali a měli ze mě opravdu legraci. Dokončil jsem tedy zápas chobotnice versus já a doufal, že druhý chod už bude konečně něco normálního, z čeho by se dalo najíst, aniž by se vám zvedal žaludek. Když se ke mně Juditka blížila s druhým chodem mírně jsem se pousmál, z talíře totiž vykukoval salát a mě hned napadlo, že to asi „pasta šuta“ (označení pro Italské těstoviny s různými druhy zeleninových omáček) nebude… Když mi talíř přistál na stole, jen jsem sklesle sklonil hlavu, jelikož krom toho salátu, se mi naskytl pohled na další mořskou potvoru. Dodnes pořádně nevím, co to bylo, (Meriska vám to když tak řekne, měli jsme to v Essenu na večeři) ale myslím, že to byly krevety. Vzal jsem vidličku zaťukal na krunýř oné mořské potvory a ozval se tupý dunivý zvuk. Chvíli jsem se na tento pokrm nevěřícně díval. Než jsem ale stačil započíst sloupávání krunýře, „smilovala“ se nademnou Franca a vysvětlila mi (Italsky) že ten krunýř musím nejdříve rozloupnout a pak se dostanu k masu, což já samozřejmě věděl již ze zmiňované večeře v Německém Essenu, jenže to zbytek komunity nevěděl a mysleli si, že na onu potvoru koukám tak sklesle, protože si představuji, jak budu žvýkat také krunýř. Když mi Franca vše obětavě vysvětlila a já rozloupl šupiny a krunýř oné ne příliš pěkné mořské potvory dostal jsem se již k chutnějšímu a však pro mě ne nějak dobrému masu. Snědl jsem tedy i tento chod, a když ke mně Juditka přišla s otázkou, jestli si dám další, se zjevně zděšeným výrazem a hlasem jsem skoro až vykřikl, „No, grazie“. Naštěstí dezert již nebyl mořského původu, ale poměrně chutný moučník, takže jsem si dal rovnou dva kousky, abych se aspoň trochu najedl něčeho chutného (a pro mě poživatelného) pokrmu. Po této zkušenosti jsem se rozhodl, ukončit veškeré diety a při každém jídle se cpu jako obvykle, abych byl schopný přeskočit jeden pokrm, kdyby to zase byla nějaká „nepoživatelná dobrůtka“.
]]>
Prostě když se chce, všechno jde!
]]>
Jednou u snídaně se celá komunita bavila, věděl jsem, že o mně, a že mě chtějí někam zavést. To jedno jediné slovíčko kam, jsem ale opravdu nerozuměl. Všichni se na mě koukali a s úsměvem pokyvovali hlavou a já si připadal jak na výstavě králíků. Za nedlouhou mi ale vše Judita přeložila a já se přestal cítit jako králík, ale nyní spíše jako ovečka. Bavili se totiž o tom, že by mě zavezli ke kadeřnici. Né že bych byl zarostlý jako Tarzan, ale tady v komunitě je zvykem nosit krátké vlasy. (i sestry) Upřímně řečeno jsem to taky přivítal, když na vás celý den paří slunko, jste rádi, když vás těch vlasů na hlavě zahřívá míň. Jediná moje starost baly, jak to bude drahé, nějaké peníze sice sebou mám, ale rozhodně jsem je nehodlal utratit za kadeřníka. V tom mě ale uklidnili. Řekli mi, že mají nějakou paní, které je stříhá zadarmo, protože je externí členkou komunity a stříhání je pro ni takovým malým darem komunitě. Hned jsem si pomyslel, že to bude nějaká postarší paní, která má doma někde ve sklepě jednu malou tmavou místnůstku, kde je všechny stříhá, jak ovce. Trochu jsem zapochyboval, jak to dopadne, ale na druhou stranu jsem si řekl, že stejně nikde moc nechodím, tak žádnou parádu dělat nemusím, a než se vrátím do ČR, tak mi to zas zaroste. Po snídani mě tedy Judita nabrala do auta a jeli jsme se stříhat. Když Judita zastavila, a že mám vystupovat, myslel jsem si, že jdeme po cestě ještě něco koupit, zastavili jsme totiž před větším nákupním centrem. Vyšli jsme do prvního patra a mě už zdejší zastávka začínala být jasnější a jasnější. Z mnou předpokládaného sklepního kadeřnictví se totiž vyklubalo poměrně velké moderní a krásné kosmetické studio, kde se na nás již usmívala poměrně mladá dáma. Pozdravili jsme se a Juditka zasedla do křesla, že půjde jako první na řadu. Já jsem si sedl na pohovku a prohlížel si tento krásný salón. Nikdy jsem totiž v ničem podobném nebyl. Po chvíli se otevřely dveře a vešla krásná mladá blondýna s dlouhými kadeřavými vlasy, modrýma očima a velmi pěknou postavou. (trochu mi někoho připomínala…) Řekl jsem si, že to bude další zákaznice a krom té postavy jsem jí nevěnoval více pozornosti. Po té co si odložila bundu i blůzičku na mše však zavolala, že se mám jít posadit na tamtu židli, že mi umyje vlasy. Až Teď mi došlo, že na zákaznici se chovala v tomto prostředí až příliš domácky. Byla to druhá kadeřnice. Když jsem vstával, skoro se mi podlomily nohy. Teď jsem byl moc rád, že šla Judita jako první na řadu.. Po té, co mi umyla vlasy, mě posadila taktéž do křesla naproti velkému zrcadlu a zeptala se mě, jak bych si to přál. Já jsem se na ni jen do zrcadla usmál a otočil se na Juditu, jestli by jí to mohla přeložit. Když se obě dostatečně poradili, jak mi to bude nejvíce slušet, pustila se do stříhání. Prve jsem si říkal, že se budu raději koukat do země, ale moc to nešlo. Měla na sobě takové ty úplé třičtvrťáky (černé) a bílou halenku, kterou měla rozepnutou až někde do poloviny ňader. Proto jsem si říkal, že než na ni nebudu jen zírat, a pokusím se navázat aspoň malý rozhovor, ať to nevypadá tak blbě. Omluvil jsem se jí tedy, že jsem jí na začátku nevysvětlil, jak chci ostříhat, jelikož neumím Italsky, že se učím až teď těch 14 dní, co jsme tady v Komunitě Giovanni Battista. Ona se na mě koukla a usmála se, že to chápe, že taky není z Itálie (což jsem si od začátku myslel, protože takhle Italka rozhodně nevypadá), že je z Makedonie (řekla mi i své jméno, ale to už si Bohužel přesně nepamatuji, znělo to něco jako Karhia) a ví, jak je to ze začátku těžké, učit se cizí jazyk. Usmívala se na mě docela často, řekl bych, že to nebylo ani tak kvůli tomu, že by to měla v popisu práce, být milá a usměvavá na zákazníky, řekl bych, že to nebylo ani kvůli tomu, že bych jí byl nějak extra sympatický. Hlavní důvod, proč se smála vlastně i Judita a ta druhá kadeřnice bylo moje vyjadřování. Co byste také chtěli, po 14 dnech. Prostě jsem skládal věty tak, nejen že někdy nedávali žádný smysl, ale hlavně že někdy měli význam úplně jiný. Mě to ale nevadilo, moje kadeřnice se totiž na mě skoro při každém překlepu mile usmála a já si aspoň mohl prohlédnout její krásný úsměv, či průzračné modré oči. Docela jsem čubrněl, s jakou pečlivostí a přesností mě stříhala, tím více jsem se ujišťoval, že to nemůže být Italka. (nic proti Italům, ale všichni víme, jak to Italové mají z prací..) když mě dostříhala a nagelovala a vyfoukala a já nevím co ještě, bylo mi trochu líto, že už jí asi neuvidím. Když na mě ale Judita koukla, příjemně mě překvapila se slovy, „já myslela, že Ti to vezme více, tak to než odjedeš, asi se tady znova vypravíme“ Mě se rozzářili oči a řekl jsem, že klidně, že budu jen rád. Teď se ale jen modlím, ať příště jdu zase druhý na řadu a Karhia tam opět je.
]]>Zaznělo ráno při snídani a všichni se rozjásali, jediný já jsem zůstal vlažný, jelikož jsem Ireně nerozuměl (Irena je představená místní komunity). Po té, co její zprávu přeložili se mi ovšem také rozzářili kukadla a těšil jsem se, co pěkného uvidím. Po snídani jsme se sportovně oblékli, vzali jsme si batůžky s pitím a svačinkou, nasedli do aut a vyrazili. Jeli jsme asi půl hodinky, do nějakého malého městečka vzdáleného asi půl hodiny od Recanati. Když jsme dorazili na místo, trochu jsem se podivil, proč jsme jeli půl hodiny auty na nějaký zalesněný kopeček, vždyť kolem Recanati jsou taky zalesněné kopečky. Po chvilce jsem účel naší cesty pochopil. Dojeli jsme totiž na pohoří, tyčící se nad mořem. Lidičky takovou krásu jste ještě neviděli! Šli jsme po malých klikatých cestičkách, kterým z obou stran dělaly stromy, ale každou chvíli jsme se objevili jakoby na skalnatém balkónu (balkon proto, jelikož na kraji útesu bylo vždy zábradlí, aby zvídaví turisti nespadli dolů). A Z těchto balkonů se vám vyskytl opravdu nádherný pohled. Nejen na nádherně modré moře končící v nedohlednu, na ohrnou zámořské lodě tyčící se na horizontu, ale hlavně na útesy pod vámi. Některé byli pouze skalnaté, jiné však zarostlé zelení a kytkami všech možných druhů a barev. Bylo to opravdu moc krásné místo. Jen mě trochu mrzí, že jsem si nemohl zajít přímo k moři, abych se opět přesvědčil, že voda v něm je opravdu slaná. předpokládám však, že za tu dobu, co tady ještě budu tento rest určitě napravíme.
