Petr Bátor Blog - Můj život v Praze

Teď se vám možná začne honit hlavou, co škaredého se mi mohlo přihodit, že jsme použil takový název svého článku. Ale tak samo jako v životě, může první pohled klamat, tak je to i v tomto případě. Pro mě osobně totiž tento zážitek byl spíše příjemný, ale k věci.

Jak z medií mnozí možná víte, v Itálii v tomto čase řádí zemětřesení. Recanati sice leží asi hodinu cesty od epicentra zemětřesení, ale i tak zde otřesy jdou cítět. Některé menší skoro ani nepoznáte, ale když jsou opravdu silné, třese se s vámi zem a celý dům a připadáte si, jak někde na Matějské pouti ve strašidelném hradě. Jak jsme již psal, Recanati je opravdu daleko na to, aby mi přes noc spadl strop na hlavu, ale jsouo zde občas i otřesy takové síly, že kdyby jste se postavili mírně na špičky, tak se neudržíte a spadnete na zem. Ale když stojíte pevně nohama na zemi, je to spíš jan takové „roztomilé vybrování“. Jak sami vidíte, já osobně s toho mám docela legraci. Né však již Ti Italové, kterým to zničilo domovy, nebo dokonce kvůli zemětřesení ztratili někoho z blýzkých. V naší komunitě je jeden externí bratr, kterému zemětřesení zničilo (nebo poškodilo, teď přesně nevím, moc jsem mu nerozuměl) dům, takže v tento čas žije s námi. Proto se tady modlíme, aby už zemětřesení skončilo (i když se mi docela líbilo.) a desítky Italů, kteří musí bydlet v provizorních stanech nebo u známých se mohlo vrátit do svých domovů.

Jestli se nebudete zlobit, nebudu vytvářet žádný úvod a hned navážu na předešlý článek. Po té, co jsem nasedl na nádraží do auta, následovala ještě asi 20 minutová cesta kousíček za městečko Recanati. Systém měst a vesnic je v Itálii trochu jiný než v našich zeměpisných šířkách. U nás totiž míváme města v údolí naopak kopce a hory máme prázdné, abychom se mohli kochat jejich krásou. Zde v Itálii to ale mají naopak, v údolích bývají většinou jen pole a louky a města jsou na kopci. Proto jsem také psal kousíček za město, jelikož sídlo komunity leželo v údolí pod kopcem, kde je město Recanati. Po mém příjezdu nastoupila celá komunita do řady kde mě mile a vřele přivítali. K mému potěšení zde byli i poláci a Slováci, takže jsem si říkal, že s dorozumíváním nebudu mít až zas tak problém. Krom Lukáše (Slovák) na mě však všichni mluví Italsky, tak se prý lépe naučím. Jen když si opravdu Italsky nejsme schopni porozumět, řeknou mi to slovensky nebo polsky. Ale já jsme za to docela rád. Místní komunita je věkovým složením trochu starší, než jsem byl zvyklý z Plzně. Je tady dohromady asi deset lidí a z toho mladých jen 4. Zbytek mají přes 30.. no spíše 40 a výše. Ale znáte Italy, Ti jsou temperamentní, ať je jim dvacet nebo padesát takže se tady s nimi rozhodně nenudím.Co se týče tohoto místa po vzhledové stránce tak samotné sídlo komunity je opravdu pěkné. Na zahradě tady rostou palmy a za domem je sad oliv. Celkově toto místo působí milým a pokojným dojmem. Kolem sídla komunity se táhnou pole a louky, občas nějaký domeček, jinak nic. Jak jsem již psal, na vrcholcích kopců se tyčí městečka, na který je krásný pohled. Nejhezčí pohled je asi na město Loreto a jeho Baziliku. Jen mě trochu mrzí, že nejde vidět na moře, to se totiž schovává za kopcem. Nic méně sídlo komunity a zdejší okolí si můžete prohlédnout na fotkách..

Je to tady, velký den D. Nastává pondělí 6. 4. a já odjíždím do Itálie. Čeká mě asi 20 hodin cesty autobusem a vlakem do Italského města Ancona. Ti kdo by mohli namítat, že jsem prve říkal, že odjíždím do Recanati by měli částečně pravdu. Ale vzhledem k tomu, že tamější komunity sídlí na okraji tohoto městečka a není tam možnost dojet městskou dopravou, domluvil jsem se, že mě vyzvednou již na nádraží v Anconě.

Ale k věci. Pondělní ráno pro mě bylo dost neklidné, dost jsem se této cesty obával a měl jsem z ní strach. Ani né tak z cesty samotné, že bych někde zabloudil nebo tak podobně. Spíše bylo pro mě těžké opustit to vše, co jsem si v Praze vybudoval. Zázemí a hlavně vztahy.. Již od samého probuzení mi nebylo dobře, takže jsem si do batůžku (totálně narvaná ohromná krosna) sbalil dva suché rohlíky a nějaké oplatky. Zamkl svůj byt, do schránky hodil klíče a odjížděl jsem MHD na Autobusové nádraží Florenc. Při nastupování do autobusu jsem měl zprvu trochu šok. Jel jsem Žlutým autobusem společnosti student Agency, a předpokládal jsem, e to bude velký zájezdový autobus a on přijel takový malý kodrcálek asi pro 25 lidí. A Ještě více mě zarazilo, že mě stevardka posadila na sedadlo č. 23, které nebylo u okýnka, které jsem si záměrně objednal. (kdo někdy cestoval busem přes noc, ví, proč se mi jednalo o okénko). Za nedlouho se ovšem tento „problém“ vysvětlil, tento autobus nás měl zavést jen do Brna, kde jsme nasedli již do velkého autobusu a bylo tam již i moje sedadlo č. 40 u okénka J dost jsem si oddechl. Každopádně cestu z Prahy do Brna si takřka vůbec nepamatuji (jen pro upřesnění: Nebyl jsem ani opilý a ani jsem nespal.. Kdo ví, ví..) Nic méně v Brně jsme tedy přesedli do druhého autobusu a vyjeli směr Itálie. Nastalo pro mě další, teď již však už milé překvapení. Když jsem si totiž rezervoval na internetu místo, sedadlo vedle mě bylo obsazené, ve skutečnosti jsem však žádného pasažéra vedle sebe neměl. Kdo nezažil dlouhou mezinárodní cestu asi nedokáže dostatečně ocenit tuto výhodu, rozvalil jsem se totiž okamžitě přes obě sedačky a užíval si tohoto komfortu hlavně v noci, kdy jsem mohl pohodlně spát.. Až na to, že jsem se moc nevyspal, kvůli hluku rádia a ostatním nepříjemným aspektům.. Každopádně cesta probíhala celkem v pohodě. V Mikulově před Hranicemi jsem ještě naposledy obvolával a smskoval rodinku a známé, abych se s nimi rozloučil. Po přejezdu hranic, jsem si naplno rozhrnul záclonku, Rakouská krajina mě totiž vždycky uchvátí, nádherná příroda, čisté a malebné vesničky a městečka na hlavně ALPY!! Kdybych někdy chtěl žít v jiné zemi, než je Česká Republika, Rakousko by byl favorit číslo 1. Nic méně začalo se stmívat a já se připravoval k nočnímu spánku. Nakonec opravdu jen připravoval, jelikož jsem se tak nějak zapomněl u filmů, které tam promítali, takže po zhlédnutí nějakého 5 filmu hned za sebou a po překročení půlnoční hodiny jsem si říkal, že už bych mohl konečně zalehnout, měl jsem totiž ve 4 hodiny ráno vystupovat v Italském městě Bologna, kde jsem přestupoval na vlak. Slovo měl jsem také použil záměrně, jelikož stevardka nám v průběhu noci oznámila, že v Bologni budeme o hodinu dřív. Tudíž po velmi krátkém spánku jsem vystupoval v nocí zahalené Bologni. Kdybyste si mysleli, že ve 3 hodiny v noci tady bude mrtvo, mýlili byste se. Tohle je Itálie! Když jsem si odtáhl batoh k lavičce a nechvíli si sedl, rozhlédl se, jak to tu vlastně vypadá a upřímně řečeno jsem se zhrozil. Když jste se rozhlédli kolem sebe, viděli jste všude na zemi nepořádek, cigaretové nedopalky, noviny, kusy jídla-děs. Ale jen co jsem se stačil uvelebit na lavičce, najednou se z ničeho nic vyřítili „oranžové vesty“ a všechen tento nepořádek během chvilky uklidili, na což jsem teda zíral, protože tak krásně uklizeno jsem ve větším městě snad neviděl. Takže v tomto klobouk dolů. Ale zpátky k cestování. Když jsem si parčík pěkně prohlédl a vůbec se probudil z cesty v autobuse, zamířil jsem k nádraží, které bylo hned naproti parčíku. V Hlavě jsem si už připravoval anglické, či Italské věty, abych si mohl koupit jízdenku. Nastal pro mě ale trochu šok. Místo okének s prodavačkami, jak jsme zvyklý z našich nádraží byli ve vstupní hale jen automaty na jízdenky, podobné těm našim českým, kde si můžete na zastávce zakoupit jízdenku na MHD, akorát z alfanumerickou klávesnicí a velkým barevným displejem. Nu což, řekl jsem si, jsme přece technický typ, co bych si neporadil, a Italštinou se snad taky nějak prolouskám. Podařilo se mi teda dostat do prodejního režimu, dokonce jsem zadal i den, čas a výchozí stanici, co mi ale stále nešlo, bylo zadání cílové stanice. Dokázal jsem tam zadat stanici, kde budu přestupovat na další vlak, ale ne cílovou. Po chvilce zkoušení jsem se rozhodl, že si teda koupím jen do přestupní stanice a odtud do cílové. Pak jswm si ale řekl, líná huba hotové neštěstí a odchytil jsme si nějakého Itala, abych ho poprosil o pomoc. Pán byl poměrně ochotný, ale problém byl v tom, že uměl anglicky asi tak, jako já Italsky. Nic méně po chviličce vysvětlování, o co se mi vlastně jedná, mi pomohl jízdenku koupit, dokonce i označit v jiném automatu, tak jako se v Praze před nástupem do metra označují jízdenky. Nakonec jsem byl moc rád, že jsem se zeptal, jelikož při kontrole ve vlaku bych měl vlastně neplatnou jízdenku. Samotného by mě určitě nenapadlo, že si jízdenku musím ještě někde označit. Nakonec v tomto ohledu dopadlo vše dobře a já se svou platnou jízdenkou pokračoval prve zpátky do parku, protože vlak jel až za více jak hodinu, a po té době, kdy jsem si v parku poslouchal hudbu a prohlížel fotky …. A po uplynutí nějaké té hodinky na nástupiště. Vlak tam již stál a tak jsem nastoupil a liboval si, jak to všechno docela v pohodě probíhá. Byl jsem docela unavený, ale říkal jsem si, že nemůžu usnout, protože se musím zeptat, v kolik hodin přestupuji na další vlak, abych si mohl natáhnout budík a v klidu se vyspat. Jenže problém byl v tom, že průvodčí stále nepřicházel, až jsem tak z toho čekání usnul. Když jsem se probudil, zjistil jsem, že stojím ve stanici, kde mám přestupovat, proto jsem popadl své věci a vyskočil z vlaku jen pár vteřinek před tím, než se rozjel. Na nástupišti jsem zastavil nějakého pána a ukázal mu jízdenku s otázkou, jestli opravdu přestupuji ve správné stanici, když chci jet do Ancony. On řekl, že ano, a že tam taky jede a dovede mě na tento vlak. Byl jsem tedy rád. Ale zanedlouho jsem zjistil, že to taky nebyla výhra můj vlak, který jsem si ještě v ČR vyhledal totiž měl po příjezdu vlaku z Bologne odjíždět až za nějakou hodinku, tento vlak se ale rozjel po necelých 5 minutách a já zavětřil, že se někde stala chyba. Po chvilce mi to došlo. Onen vlak, do kterého mi pomohl neznámý Ital nastoupit sice opravdu jel do Ancony, problém byl ale v tom, že na tento vlak jsem jízdenku neměl. Byl to vlak typu našeho Pendolína, kde musíte mít k jízdence i povinou místenku, akorát Italové mají oba lístky v jednom. Já tento lístek samozřejmě neměl, protože byl o nějakých 400 Kč dražší než obyčejný. Proto jsem znervózněl a teď již né z takovou í jako v předešlém vlaku jsem očekával příchod průvodčího a v hlavě si již připravoval věty, jak mu budu vysvětlovat, že sedím ve vlaku, na který nemám jízdenku. Při tom přemýšlení jsem ale opět usnul a probudil se ve stanici Ancona, trochu jsem znervózněl, protože tady se měl vystupovat a než jsem se pořádně probudil a rozkoukal, vlak se rozjel. Říkal jsem si, že to snad taková katastrofa nebude, stejně měli z komunity pro mě dojet autem, tak jim akorát zavolám, jestli by nemohli dojet do následující stanice. Po chvilce jsem ale zjistil, že to nebude nutné, protože stanice, kde jsem se probudil, byla jen předměstí. Spokojeně jsem se tedy koukal z okénka na krásné moře a v dáli na obzoru ohromné zaoceánské lodě. Na Hlavním nádraží v Anconě jsem tedy vystoupil a spokojeně si oddechl, že jsme tu celou cestu zvládl. vyšel jsem ven před nádražní budovu a z plných plic jsem nasával nádherně vlhký mořský vzduch. Po nějaké době jsem ale opět mírně znervózněl. Byl jsem domluvený, že někdo z komunity pro mě přijede o půl, jenže už bylo skoro 55 a nikde nikdo. Říkal jsem si – žádný problém, Mám přece číslo na Irenu – představená místní komunity. Jenže po vytočení čísla se mi ozval nějaký automatový italský hlas a naprosto nevím, co mi říkal, jen jsem věděl, že to Irena určitě nebude a že na toto číslo se asi opravdu nedovolám. Neztrácel jsem ovšem hlavu a zavolal do Česka Francesscovi (představený v české komunitě) a ten zavolal do Recanati, aby pro mě dojeli a po té mi zavolal zpátky, že je to zařízeno, že za půl hodinky tam někdo dojede. Z půlhodiny se sice vyklubala necelá hodina, ale já byl rád, že budu konečně ve svém novém „domově“ a na nějaké té minutě mi už nezáleželo. Až v autě mi došlo, proč mě nikdo na nádraží nečekal. Vůbec mi nedošlo, že když jsem jel jiným vlakem, byl jsem na, kde mě měli čekat o hodinu dřív.

Jak mě v komunitě přijali a jaké to tady je, vám ale povím ve svém dalším článku.

PS: omlouvám se za ta kvanta textu, ale cesta byla opravdu dlouhá a zajímavá, myslím si, že další články již tak dlouhé nebudou, nebojte se.

Po docela dlouhé pauze se opět hlásím na svých stránkách. Není to tím, že by se ve mně probudilo svědomí a konečně se dostal k tomu, doplnit všechny ty články o Praze, které mám stejně napsané a uložené v kompu, jen jsme se nedostal k tomu, abych je píchl na stránky. Ale jak jste již možná někteří uhodli, podnikl jsme další velkou „bláznivou“ cestu. I když v tomto případě bych slovo bláznivou bych opravdu nechal v uvozovkách, myslím si totiž, že bláznivá vůbec není, naopak docela rozumná. Ale pojďme již konečně k jádru věci.

Není tomu tak, že by mě Praha již omrzela a já začal hledat nové „vzrůšo“ ve svém dalším životě. Právě naopak, Praze jsme se začal docela usazovat, mám tam již plno kamarádů a plno koníčků, které mi začínaly nahrazovat mou milovanou Ostravěnku (nebojte, Ostravě se stejně nikdy nic nevyrovná).Nic méně jisté okolnosti mě donutili přehodnotit svůj dosavadní život a udělat v něm jisté změny.o něch okolnostech tady nyní mluvit nebudu. Každopádně co s toho plyne? Kdo mě zná, tak již ví, že abych udělal nějakou velkou věc ve svém životě, musí mě něco nakopnout, nebo prostě se musím dostat mimo zaběhnutou denní realitu. Touto změnou mi byla Komunita Jana Křtitele, Kterou navštěvuji již pár let. Mluvil jsme s představeným té komunity o těch svých „okolnostech“ a on mi navrhl jedno řešení. Nebo spíš ani né řešení, jako cestu k tomu řešení. A když jsem použil slovo cestu, myslel jsme to doslova. Navrhl mi, abych odjel do jejich italské „pobočky“ do Recanati. A já souhlasil. Takže Itálie třes se!

Jak mnozí víte, jsem člověk, který si rád pospí a většina mých ranních vstávání a hlavně pak včasné příchody na potřebná místa (jako třeba do školy) nebyli vždy dochvilné. Vstávání do práce se ale neneslo úplně v jiném stylu. Za normálních okolností bych stanul asi deset minut před odjezdem autobusu, oblékl se, vyčistil zuby a s vyplazeným jazykem stíhal ujíždějící autobus.

Toto ráno jsem však stanul skoro hodinu před odjezdem na autobus! Pomodlil jsem se, v klidu vstal, oblékl se, vyčistil zuby, opláchl obličej, NASNÍDAL, poslechl zprávy v rádiu, ještě jednou překontroloval jestli mám všechny potřebné věci, na první velký den v práci a plno jiných dalších maličkostí, díky kterým můj den vybočoval ze všech mých předešlých dní!ještě než jsem dojel do práce mi došly asi 3 sms od mé rodiny a známých, kdy mi přáli úspěch v práci a takové ty podporující řěči, které by mnozí brali jako blbé kecy, ale mě v tu chvíli opravdu moc potěšily. Cesta do práce trvala asi 45 min a já se ocitl před naší firmou Selecta, v městské části Libuš. Když jsem přijel, šéf tam ještě nebyl avšak mí budoucí spolupracovníci se mě hned ujali s nabídkou, jestli bych si nedal kafe, nebo čokoládu. Já si vzal čokoládu a začal s nimi hovořit, kdo jsem, a co bych chtěl, takže jsme se hned seznámili. Za nedlouho přijel šéf a seznámil mě s náplní mé práce i s kolegy, s kterými budu pracovat, než se zaškolím a budu schopen pracovat již sám. Po předání mého nářadí a všech možných jiných úředností jsem tedy nasedl s kolegou do auta, a vyjeli jsme na servisy

Teď mě tak napadá, že jsem se nezmínil, co vlastně dělám za práci: Pracuji tedy jako servisní technik prodejních automatů. Ale nebojte se, nejsou to ty hráčské myšiny v Casínech a hernách. Největší část tvoří automaty na kávu, známé třeba z nádražních budov, poté také automaty na bagety a různé jiné potraviny či cukrovinky, pak také automaty na prodej nápojů v plechovkách a pet lahví atd..Můj úkol je starat se o tyto stroje, aby fungovaly jak mají, tudíž když nám na firmu někdo nahlásí závadu, sednu do služebního auta a dojedu tuto závadu odstranit.

Ale zpátky k prvnímu dni: Po příjezdu k prvnímu automatu jsem byl docela překvapený, myslel jsem si totiž, že servisní nastavení automatu probíhá tak, že se napojí na notebook či jiné podobné zařízení a přes připojený hardware ovládám software automatu. Tak akční to ale nebylo, jelikož nastavení automatu neprobíhá přes noťas, ale jen přes tlačítka na volbu kávy, které po přepnutí do programovacího menu slouží né k výběru kávy ale právě k nastavení nejrůznějších parametrů. No ale co už.

První den uběhl poměrně rychle a já jsem zjistil, že i když vím, že jsem poměrně technicky nadaný človíček, přesto jednoduché to nebude a budu se muset hodně učit, abych měl stejné znalosti a dovednosti, jako mí kolegové.

Do prahy jsem dojel v neděli večer. Přes internet jsme si našel podnájem v Praze Hostivař u nějakého Lukáše ( příjmení už si nepamatuji). Vzhledem k tomu, že hledání bytu bylo přes internet naprosto jsem nevěděl, do čeho vlastně jdu, jak to tam bude vypadat, jaké bude okolí a už vůbec ne, jaký bude samotný nájemce. PO příjezdu na danou adresu jsme si ale mohl částečně oddechnout. Byt byl docela nový a pěkný a můj nájemce byl mladý kluk (asi kolem 25let) který studoval na vyšce. Tudíž mi hned nabídl tykání a také sklenku nějakého alkoholu. To první jsem přijal, druhou variantu přivítání jsem musel ale odmítnou, jelikož jsem byl po náročném víkendu ( a nejen víkendu) velmi unavený, navíc mě čekal první den v práci a já tam nechtěl přijít hned první den unavený a podnapilý, tudíž jsem pozvání na skleničku odmítl. Vybalil jsem si věci, zalehl do postele a šel spát. Čekal mě můj velký den.

První den v opravdové práci!

Již jsem psal, že ostrava je moje rodné město, ke kterému stále velmi tíhnu. Mám tady rodinu, přátelé zázemí a všechno, co jsme si kdy v životě vybudoval. Proto bylo potřeba se s tímto vším náležitě rozloučit.

Proto jsem jak jsem již v předešlém článku zmiňoval pozval většinu mých blízkých, kamarádů a známých, abych se s nimi mohl naposledy vidět, rozloučit a poděkovat, za vše co pro mě udělali.

Vše proběhlo v Klubu v Boscu. Nakoupil jsme s pomocí Agi nějaké to papu a pak za pomocí ostatních již došlých pomocníků připravili vše potřebné pro konání té správné rozlučky. NA začátku jsme měl ke všem proslov, kdy jsem jim vysvětlil, kam a proč vlastně jdu (jak jsem již avizoval, pro většinu mých známých to bylo opravdu velmi nečekané), po té mi děcka připravili milé překvapení: dostel jsem od nich na prádelní šňůře ponožky. Říkáte si asi, co je milé na šňůře plné fusaklí? Každá ta ponožka totiž patřila právě jednomu kamarádaovi, takže obsahovala jeho jméno a mnohdy i malý dáreček právě od této osoby.. Pak už následovala samotná rozlučka – jídlo, pití a vše možné i nemožné..

Myslím si, že to byla velmi povedená akce. A jestli mluvím pravdu s emůžete dle fotek sami přesvědčit.

Člověk přece jen roste a vyvíjí se, a v životě příjdou chvíle, kdy musí člověk „vylétnout z hnízda“ a postavit se na vlastní nohy. Tato chvíle nastala i u mne.

Samotné rozhodnutí bylo nejhorší a trvalo docela dlouhou dobu. Pak vše ale chytlo rychlý spád a dá se říct že za necelých 14 dní jsme si našel v Praze práci a hlavně ubytování, které je v Praze asi nejobtížnější sehnat. To vše se ale povedlo poměrně rychle, takže bylo jasno – STĚHUJI SE DO PRAHY!

Snažil jsem se však tuto informaci co nejdéle držet v tajnosti.Ptáte se proč? Mnozí si možná pamatujete, jak jsem všude možně roztruboval, že odjedu na rok do Anglie, kde si vydělám peníze, naučím se jazyk a pak se vrátím.. Nakonec s toho ovšem sešlo a mnozí se na mne koukali jako na ukecanou slibotechnu. Proto jsme se snažil můj záměr odtěhovat se do prahy udržet co nejdéle v tajnosti, až už bude vše jisté a vyřízené, abych opět nebyl svému okolí pro smích. A povedlo se!

Také když jsem pozíval ukruh svých nejbližších kamarádů a známých na rozlučkovou párty do Bosca, mnozí to brali jako nepovedený vtip. Rozhodně to většinu lidí velmi překvapilo. Ano je to už tak, odcházím ze své rodné milované Ostravěnky.

Ahoj Ahoj Ahoj!

Hned na začátku bych se chtěl omluvit všem návštěvníkům mých stránek, kteří v domnění, že se dozví něco o mém životě v Praze půl roku navštěvovali poctivě mé stránky, avšak se nic nového nedočetli.

Žil jsem v domnění, že když přece budu sám v Praze, tak budu mít mraky času a budu když už né každý den, tak alespoň ob den psát, jak žiju a co dělám. (A ono by bylo opravdu co psát..) Jenže začátky v Mater Urbium byly místy těžší, než jsem čekal a všechno kolem do toho, takže to prostě trvalo déle, než jsem si myslel, až se trochu rozkývu a konečně zde začnu psát.

Tradááááááááá ta chvíle je tady a vy se můžete těšit na mé články, jak tady žiju a co dělám..

Aby jste ovšem nebyli ochuzeni o ten půl rok, co jsem zde nepsal, rozhodl jsme se, že začnu psát články zpětně: Od samotného začátku až po nynější dobu.

Děkuji tedy za trpělivost a doufám, že se vám mé články budou líbit!

Ahjojte všichni lidičkové!

Pamatujete, jak jsem podnikl báječnou a trochu i střeštěnou jízdu do Německa stopem, navštívit svou sestru a jejího přítele? Tak teď jsem podnikl ještě něco střeštěnějšího. Přestěhoval jsme se do prahy.

Mnozí se jistě ptáte, co mě k tomu vedlo, nebo proč zrovna Praha. Je to jednoduché. Chtěl jsem se osamostatnit a konečně postavit na vlastní nohy, poznat o čem ten život opravdu je. Neříkám, že v Ostravě by to taky nešlo, ale v Praze je to opravdu drsná zkouška, takřka nikoho tu nemám, nic neznám. Všechno co tady mám jsem si musel a musím budovat sám.  Takže mi držte pěsti! N těchto stránkách se budete moci dočíst, jak mi to jde. Neslibuji, že budu často psát, protože momentálně toho mám strašně moc. Ale budu se vás snažit informovat o všem zajínmavém i neezajímavém, jak tady žiji a co vyvádím,

Mějte se krásně.